Kouzla.cz

V dětech se skrývá nejeden talent. Tyto se později mohou projevit ve vytříbenou lidovou uměleckou tvořivost, výtvarnictví, malířství, výšivkářství, ve zpěvu, hudbě, divadle atp. Lidové umění je hluboká studnice, ze které jsme čerpali v minulosti a čerpáme i dnes vědomosti a poučení.

V Borském Mikuláši u Senice žije občan Julius Cupák, který se svojí nezlomnou vůlí a šikovností dopracoval k velkému artistickému umění. Svým kouzelnickým uměním bavil celou Evropu. Plných padesát roků pod uměleckým jménem CHUNG-JU-LIS jezdil se svým stanovým divadlem po světě a rozdával optimismus, humor, náladu a předváděl program, který budil všude zaslouženou pozornost a úžas. Nabíledni bylo zřejmé, že i tento umělec se musí alespoň několika slovy zmínit o svém rušném životě.

Mistr rozvážně zasedl za stůl a nabídl neviditelnou kroniku v níž začal listovat. Jeho vyprávění není nezajímavé. Jen posuďte sami:

"Nejdříve se musím představit. Psal se rok 1893 a já jsem se skutečně narodil a to 12. dubna. Zdůrazňuji tuto skutečnost proto, a do detailů, že mnozí nejednou o mě tvrdili, že jsem se na tuto planetu dostal jistě zcela nepřirozenou cestou. Syn chudé rolnické rodiny, která s kouzly a divadlem až dosud nikdy neměla nic společného. Otec byl "botanik", nebo, jinak švec. Matka došívala svršky v jedné obuvnické dílně. Po otcově smrti se maminka ještě dvakrát vdala. Původně jsem se učil krejčím, ale protože i moje řemeslo mělo tenkrát dno značně hluboké, pověsil jsem je brzy na hřebíček. Pracoval jsem coby železničář. Krejčovinou jsem si často však přivydělával."

Dozvídáme se, že to byl chlapík vzhledný, šikovný a "nebojsa" byl jeho strýcem.

"Umělecké sklony se již snad projevovaly i v tom, že jsem vystřihoval ze slabikáře obrázky, ty jsem uvázal na nitě a hrál s nimi divadlo. První honorář jsem dostal formou notného výprasku. V devíti letech jsem byl již ředitelem ansámblu s 20 loutkami. Každou neděli se u nás doma po obědě sešlo obecenstvo od pěti do čtrnácti roků. Vstupné k sezení 2 krejcary, k stání krejcar - rakouské měny. Sedělo se na bedýnkách, na koši, prádelním hrnci a jiných domácích rekvizitách. Rodiče neměli ze začátku přílišnou radost, ale i toto se později změnilo. Děti vždy udělali nepořádek, starostí bylo habaděj. Když jsem si z těchto vystoupení uspořil nějaký šesták a později i zlatku, často si maminka přišla vypůjčit na věčnou oplátku. A také nebránila již divadelnické podnikavosti. Časem jsem divadlo rozšířil na 50 sádrových pimprlat po 15 krejcarech.

Bylo nás dvanáct dětí. Já nejstarší a jediný kluk jsem musel všechny sestřičky opatrovat. Jednou dostala jedna z nich záškrt. Pochopitelně, lékař zakázal cizím dětem přístup do našeho domu. Rodiče nebyli doma a mě to nedalo. Představení jsem musel uspořádat. Připíchl jsem na dveře velký plakát, že smí pořádat představení - velká tragédie "Jak byla čarodějnice Hosana na devíti stromech pověšena" (hry jsem si vymýšlel sám) a zahajoval jsem na dvoře. Postavil jsem zde velký stan z látek, které jsem matce vybral ze skříní a kufrů. Dětí byl plný dvůr. Náhodou šel kolem domu ošetřující lékař a spustil banďůrskou. Strhl plakát, rozehnal obecenstvo. Jako zázrakem začalo pršet. Štěstí pro nekonání představení, ale na neštěstí pro mokré látky. Pro spěch jsem byl tyto nucený uložit ve stavu víc než mokrém do skříní a na původní místa. Na revanš plísní, zatuchlosti a zničených látek mi maminka celý můj vlastní podnik vyházela na ulici. Nemohl jsem dělat nic. Jako podnikový ředitel jsem rekvizity a soubor přestěhoval do kamarádovy kolny a divadlo se opět hrálo! Dokonce při světle z karbidky. Svítilna však jednou explodovala a jen taktak neshořel dům. To byl další zánik uměleckého souboru. Druhé divadlo jsem již nikdy nedal dohromady.
Snad proto jsem se stal asi kouzelníkem. Ale o tom si povíme až příště, ano?"

Z časopisu Česká Magie 1970 č.1 r.1

Jak jsem se stal kouzelníkem? Na to se mě ptalo mnoho lidí. To bylo tak. Šel jsem kolem knihkupectví a ve výkladu mě upoutala malá knížečka s nápisem "Malý Bosko". Stála deset krejcarů. Vedle byla další kniha "Velký Bosko", ta byla mnohem dražší. Neodolal jsem a tu menší jsem si koupil - na tu větší jsem už neměl peníze. Obsahem knihy jsem byl úplně unešen. Dal jsem se do studia a začal dělat pokusy. V knize byly popsány návody na malé stolní triky se zápalkami, novinami, provázky a několik chemických pokusů. To bylo něco pro mne.

Zvláště mě zaujal návod - jak docílit toho, aby se ze slepičích vajec vylíhla zelená kuřata. Vejce, které se nasadily pod kvočnu musely předem projít určitou chemickou koupelí. Tento návod mě tak zaujal, že jsem se rozhodl to prakticky vyzkoušet. Ale jak a kde? Z ohledem na výprask, který by mě neminul jsem se doma toho experimentu nemohl odvážit. Štěstí mě však přálo. Díval jsem se z okna našeho bytu na školní dvorek. Školník tam zrovna krmil domácí zvířectvo a školnice právě nasazovala vejce pod kvočnu. To byla jedinečná příležitost pro můj pokus. Počkal jsem až školnice odejde a pak - šup do kurníku spočítat vejce. Doma jsem pak stejný počet našich vajec chemicky připravil - a vyměnit je za školníkovy vejce již nebyl pro mě žádný problém. Pak jsem již netrpělivě čekal na ten zázrak až se školníkům vylíhnou zelená kuřata. Dočkal jsem se brzy. Bylo to "boží dopuštění". Zvědavci z celého okolí se přišli podívat na tu zvláštnost. Zelená kuřata, jedno jako druhé. Školnice křičela: "Starý pomlať tu havěť, vždyť to nejsou kuřata, ale hastrmani!" Nechtěl jsem, aby došlo k tomu nejhoršÍmu a školníkovic neměli škodu a proto jsem se svěřil mému třídnímu učiteli ke kterému jsem měl mimořádnou důvěru a který měl i pochopení pro moje "lumpárny". Dostal jsem sice od něho pořádný pohlavek za tento podařený pokus, ale nakonec se celá věc ututlala. V podezření jsem však zůstal. Všeobecně se říkalo "To nikdo jiný neudělal, než ten mlíkař -" Matka totiž prodávala po domech mléko. Já jsem v širokém okolí byl již znám pro svoje "lumpárny". Když se někde něco stalo, tak jsem to vždy odnesl já, jako kdybych na místě činu nechal otisky palce.

Školník, který byl přesvědčen, že jsem to s těmi kuřaty provedl já si na mě dával pozor a čekal jen na příležitost jak si to se mnou vypořádat.

Ve škole jsme museli přísně dodržovat čistotu. Školník dohlížel na to, aby nikdo nepřišel do školy se zablácenýma botama. Já jsem si dával pozor, neboť jsem věděl, že má na mě školník spadeno.

Jednou jsem však přišel pozdě a domníval jsem se, že už školník odešel a proto jsem vběhl do budovy se zablácenýma botama a rovně školníkovi do rukou. To jsem to schytal, dostal jsem pořádný výprask - i za ta kuřata. Připravoval jsem pomstu.

Školnice o přestávkách prodávala párky a housky. Na těch párkách jsem založil svůj plán odplaty za výprask. Od kamaráda, jehož otec byl uzenář jsem si opatřil střívka na párky, které jsem nabarvil a nechal jsem si je nafouknout a zavázat od pana Růžičky, který na poutích prodával balonky - a tím rekvizity k pomstě byly připravené.

O přestávce jsem čekal na vhodnou příležitost k provedení velkého kouzla. Když se školnice sehnula ke košíku s houskami, rychle jsem nadzvedl pokličku a vhodil do hrnce připravené párky. To byl můj první "sanžír trik" a podařil se bezvadně. S napětím jsem čekal na výsledek své kouzelné práce a vyšlo to bezvadně. Školnice odklopila poklici a moje vzdušné párky vylétly kosmickou rychlostí až ke stropu, kde zůstaly "trčet".

Zděšené školnici hrůzou vypadla z ruky vařečka a sama se div neskácela na podlahu. "Ježíši Kriste, tak dlouho již ty uzenky prodávám, ale tohle se mě ještě nestalo - v tom něco je..."

Na její zoufalý pokřik přiběhl školník a smetákem sundal ze stropu párky, které si pozorně prohlédl a když zjistil, že nemají s čertovinou nic společného, vytáhnul z klopy kabátu špendlík, píchnul do párku, zasyčelo to a zbylo jen prasklé střívko.

Teď došlo opět na mě. Cítil jsem přísný školníkův pohled. Tvářil jsem se však jako neviňátko. Rozzuřený školník zahromoval: "Tak to je tvoje práce - já tě roztrhnu jako herinka..."

Učitelský sbor se sjednotil v tom, že ze mě nebude nic jiného než komediant - a asi se nemýlili.

Z časopisu Česká magie 1970 r.1 č.2